Hořice nejsou jen trubičky, sochařská škola, nebo sídlo štábu prušáků před bitvou u nedaleké Sadové, Hořice jsou dnes víc než čím jiným místem, kde se již padesát let koná malá česká Tourist Trophy, motocyklový závod 300 zatáček Gustava Havla. Každým rokem se Hořice na tři dny promění na pupek motoristického vesmíru, spáleniště vysokooktanového benzínu, pogumovanou černou díru, která přitahuje milovníky rychlé jízdy na dvou kolech.
Můj fotografický příběh začal před dvěma týdny, kdy jsem bráchovi slíbil půjčit teleobjektiv, a kdy mě začal lanařit, abych jel s ním. A jak už se u mě stává pravidlem, před očekávanou fotoakcí mě poškádlilo zdravíčko. Naplno jsem si během posledního týdne vychutnal střevní chřipku, kterou předtím poznala celá moje rodina. Ještě v pátek to vypadalo, že místo hořického okruhu zůstanu u poctivě najetého start ložnice – úzká dveře – obývák plná – prudká pravá do chodby – stopro brzdy – prudká pravá záchod. Ale sobota vše změnila a já vyrazil.
A bylo dobře. Po poledni jsem dorazil do Hořic a stihl všechny tréninky, od bzučících stopětadvacítek přes krásné veterány všech kubatur až po burácivá mona a nadzvukové litry. Brácha mi poctivě vysvětloval co je co, na čem kdo kdy závodil a vyhrál, jaký je rozdíl mezi dvoutaktem, čtyřtaktem, jednoválcem a jánevímčímvším, co je to krouťák, kolik koní se vejde pod tuhle kapotu, a to všechno bylo zalito pivem, sluníčkem a vůní jarního lesa.
Hořický okruh je totiž krásný. Z cíle se prosmýkne esíčkem Na Cikánce, kolem Nálevků spadne hluboko do města, proplete se mezi starými domy, štrejchne náměstí, pravá levá mezi domy, nádherná levá na Jabloňáku, zatopí k vodojemu, pěkně protáhne ke Křížku, horizont, levá Lošánka, rychle dolů na Lukavecký vracák, jemně se zanoří do lesa ve Stašově esu a následuje famózní Dachovské esíčko a z Dachova spěchá rychle nahoru do cíle. Kdo se jednou po trati projde a uvidí závodníky, jak jako autíčka na autodráze sviští k cíli, ten nikdy nezapomene a bude se chtít hned zítra vrátit.
Jsem moc rád, že mě brácha vytáhnul a že mě Míša přesvědčila, abych jel. Byl to jeden z nezapomenutelných víkendů, i díky tomu, že jsem se dosyta vyblbnul s foťákem, který dlouho zahálel. Doufám, že bude brzy příště. Do Hořic se totiž těším už teď. A nejen na motorky – i trubičky totiž stojí za to 
